Když v Jedničce straší (a možná nejen jednou v roce)!

      „Ty teda vypadáš!” tak mě zhodnotila kolegyně, která mi přišla pomoci s dalším ročníkem strašidelné školy. „To se musím taky takhle zřídit?” byla její další otázka. Co na to říct? Strašidelná škola je zpět po dvou letech. Tak ať je to s plnou parádou. 

      Svíčky, sklenice, výzdoba, trasa, dárečky, plakát, atd. - to jsou tradičně mé starosti před každým ročníkem strašidelné školy. Přípravy bývají hektické a pak se vlastně jen těším na to, aby vše klaplo, nic se nepokazilo, a aby po skončení bylo vše, jak má být. Ještě nikdy, za šest let, co strašidelnou školu připravujeme, jsem si trasu neprošla jako účastník, nevyzkoušela si ji na vlastní kůži. Ale letos to bude jiné. Letos – si to užiju a budu se BÁT!

     O půl šesté můžeme začít. Strašidla jsou na místě, v rozhlase hraje patřičná hudba, i já jsem připravená. Asistentka Míša mi „vyrobila” trošku jiný obličej, než s kterým stojím od pondělí do pátku před tabulí. Když jsem se podívala do zrcadla, lekla jsem se sama sebe. Paráda! Budu úplně inkognito. Dokud nepromluvím, nikdo mě nepozná. Odvážně se vydávám ke vstupu do strašidelné školy, ale mé nadšení rychle upadá, protože je u něj tolik lidí, že nemám šanci se dostat dovnitř ani za hodinu. No co, využiji znalosti místního prostředí, obejdu první linii a proniknu rovnou do centra dění. Tím je jazyková učebna, kterou holky z devítky proměnily v hororovou opuštěnou nemocnici. Daly si s tím fakt velkou práci a scéna, kterou vidím před sebou, mi připadá jako z nějakého béčkového hororu. Ale to nejhorší mě ještě čeká, nejhorší je  sklep. Vím,  že tam na bude Denisa, která vypadá jako postava z hororu Kruh, a jestli něco fakt nesnáším, tak je to právě tento film. Už když jsme se jako strašidla fotili, nedělal mi pohled na ni úplně dobře, ale jinudy cesta nevede. Když procházím chodbou, zakrývám si obě uši, abych neslyšela výkřiky holek, které se v opuštěné chodbě hlasitě rozléhají. Myslím, že více než jejich křik, slyším tlukot svého vlastního srdce, protože mé kroky míří ke dveřím do sklepa. Nevím, jestli je tu málo světla, nebo se mi tam jen nechce, ale vážím každý krok a mé tempo se zpomaluje.  Když natáhnu ruku, abych odstranila průhlednou folii umístěnou  na dveřích do sklepa, ucítím něčí dotek na rameni. Sakra! Trochu ve mně hrklo, ale poznávám Marka: „Paní učitelko, potřebujeme vás nahoře!” Ani nevíte, jaký kámen mi spadl ze srdce, že do sklepa za Samarou nemusím. 

     UF, už je po všem. Už stačí jen dojet domů, smýt ze sebe masku a být na chvíli maminkou. Otočím klíčkem v zapalování, abych nastartovala a... NIC! Aha, baterka je v háji! Tak to bude dlouhá noc. Tiše sedím v autě, pozoruji kapky deště, které mi pomalu stékají po okně a čekám na záchranu. V hlavě se mi přehrávají všechny zážitky z dnešního dne a já přemýšlím, co bude za rok.

P. S.  Zrcátko jsem si dávno otočila, abych se nebála toho, kdo sedí za volantem.                                                            

P. S. S.  A co se mi ještě povedlo? Vystrašila jsem tříletá dvojčata pana učitele Žídka tak, že se určitě celou noc budila s děsivými výkřiky. Podotýkám, že to bylo neúmyslně. Jeho věta: „Nebojte se, to je jen paní učitelka!” celé situaci moc nepomohla.  Myslím si, že k zápisu k nám do školy určitě nepůjdou, protože jestli si myslí, že tak vypadají všechny učitelky – tak to je dost děsivá představa!

Marcela Svatošová