Mládí a gymnaziální studia

30. 6. 1899 se narodil Františku (1866–1906) a Zdence (roz. Vavrečkové, 1874–1971) Tomáškový m ve Studénce jako druhorozený syn. Manželé Tomáškovi slavili svatbu r. 1896 a bydleli ve Studénce v budově školy. Zde se jim postupně narodilo šest dětí: jako prvorozený se jim narodil syn Bohumil (1898–1977), který později působil jako středoškolský profesor v Prostějově, oženil se a měl jednoho syna. Druhorozený byl syn František. Po něm se narodila dcera Anna (1900–1931), která se stala také učitelkou. Následovala Zdenka (1902–1980, provdaná Zajícová). Jako pátý se narodil Josef (1903–1982), který se stal obvodním lékařem. Jako poslední se manželům Tomáškový m narodil syn Jaroslav (1905–1960), který se taktéž stal obvodním lékařem.

9. 2. 1906 umírá otec František Tomášek (nejmladšímu Jaroslavovi bylo teprve půl roku).

1909 odešel na Slovanské gymnázium do Olomouce studovat Bohumil a o rok později jej následoval i František, maminka se proto rozhodla i s dětmi přestěhovat do Olomouce.

1910 se paní Tomášková s dětmi odstěhovala ze Studénky do Olomouce.

1910–1917 studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Finanční situace rodiny nebyla příliš příznivá, bratrům Jaroslavovi a Františkovi se však dařilo získat stipendia a pomoci mamince s vydržováním na studiích.

1914–1918 první světová válka.

Do života rodiny zasáhla první světová válka. Bohumil musel složit válečnou maturitu a také František byl odveden, působil jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku v Olomouci, byl propuštěn na zdravotní dovolenou z důvodu tuberkulózy – na frontu proto odveden nebyl.

Student teologické fakulty v Olomouci, kněz a katecheta

1918 – 1922 arcibiskupský kněžský seminář a studium na bohoslovecké fakultě v Olomouci v arcibiskupství kněžského semináře. Když se pak rozhodl vstoupit do kněžského semináře a nastoupit studia teologie, musel tak učinit na vlastní riziko, protože lékař mu odmítl dát doporučující zdravotní vysvědčení.

28. října 1918 došlo k vyhlášení samostatné Československé republiky.

V září 1920 byla oficiálně vyhlášena rezignace olomouckého arcibiskupa kardinála Lva Skrbenského z Hříště, jeho nástupcem byl jmenován Antonín Cyril Stojan (zemřel v září 1923).

5. 7. 1922 kněžské svěcení z rukou arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (František Tomášek byl poslední, kterého ke kněžství osobně světil). Svoji primici (první mše novokněze) slavil ve farním kostele ve Studénce.

15. 7. 1922 ustanoven do farnosti sv. Mořice v Olomouci.

1. 9. 1922 – 31. 8. 1927 ustanoven katechetou v Olomouci-Pavlovicích, posléze i Chválkovicích.

1. 9. 1927 – 30. 11. 1934 katecheta v Kelči u Hranic na Moravě.

Katecheté měli na starosti výuku náboženství, ta byla v té době „nepovinně povinná” – v případě, že žáka rodiče neodhlásili, chodil na náboženství podle svého vyznání. Katechetům většinu času zabrala výuka náboženství a mše pro školní mládež, ve farnosti jiné další povinnosti neměli. Katecheté často ani nebydleli na faře, v Olomouci František Tomášek bydlel s maminkou a v Kelči v podnájmu.

Pedagog na teologické fakultě, biskupské svěcení

1. 12. 1934–20. 11. 1939 adjunkt na bohoslovecké fakultě v Olomouci pro pedagogiku, didaktiku a katechetiku.

Tomášek pravděpodobně neplánoval další studia, ale jeho pověst schopného katechety vedla profesorský sbor teologické fakulty k tomu, aby ho vyzvala přednášet po odchodu profesora Václava Kubíčka jeho předměty. Tomášek také vykonal potřebné zkoušky a po obhájení disertační práce byl 15. 12. 1938 promován doktorem teologie. František se tak opět vrátil do Olomouce a bydlel s maminkou.

1939 – 1945 druhá světová válka.

17. 11. 1939 uzavření českých vysokých škol.

Po zavření vysokých škol, které zasáhlo také teologickou fakultu, působil jako katecheta v Olomouci-Hodolanech na měšťanské škole. Arcibiskupu Prečanovi se podařilo dosáhnout možnosti studia adeptů kněžství na provizorně zřízeném diecézním bohosloveckém učilišti (budova semináře byla zabrána, přednášky probíhaly na kapitulním děkanství), kde od r. 1940 přednášel i František Tomášek a zároveň měl funkci inspektora náboženství na školách.

20. 5. 1946 vyzván složit docentský slib (docent pedagogiky a katechetiky).

1. 11. 1947 – 30. 6. 1950 mimořádný profesor pedagogiky a katechetiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě.

12. 10. 1949 jmenován Piem XII. pomocným biskupem pro Olomouc a 14. 10. 1949 byl neveřejně vysvěcen na biskupa arcibiskupem Matochou v soukromé kapli v arcibiskupské rezidenci v Olomouci.

1950 teologické fakulty vyvázány ze svazku univerzit.

Byla zrušena teologická fakulta v Olomouci a dosavadní pedagogové – kněží byli poslání do farností.

1. 1. 1951 – 23. 7. 1951 Tomášek byl jmenován administrátorem farnosti Bohušov u Krnova, kde působil až do svého zatčení.

23. 7. 1951–28. 5. 1954 Tomášek bez soudu internován v Želivě, který tehdy fungoval jako internační klášter (spolu s ním na cele byl tajný biskup Karel Otčenášek či Antonín Šuránek, o kterém se myslelo, že by také mohl být tajným biskupem).

Administrátorem farnosti Moravská Huzová

1. 6. 1954 – 17. 2. 1965 administrátorem farnosti Moravská Huzová.

Okresní církevní tajemník po jeho příchodu do Moravské Huzové popisoval jeho chování jako velmi pokorné, až ustrašené. Tázal se mě, co od něho očekávám po jeho nastoupení. Řekl jsem mu, že chci, aby vedl své věřící k práci, zemědělce k plnění dodávek státu a aby se vyvaroval nějakých politických zápletek.

Od farníků se mu dostalo vřelého uvítání, Tomášek se plně věnoval pastoraci, učil náboženství a s farníky také opravoval kostel. O tom, že je biskup se vědělo, ale on sám tak navenek nevystupoval, až později čas od času se při liturgii oblékl jako biskup (zvláště, když jezdil jako biskup na II. vatikánský koncil).

Po roce působení ve farnosti jej okresní církevní tajemník (OCT) hodnotil značně kriticky: Přes všechny klady kterými se jmenovaný snaží navenek projevovati, možno konstatovati, že jmenovaný již se rekreoval na faře v Moravské Huzové tak, že se snaží vyvíjet intenzivnější duchovní činnost. Nechá se titulovat biskupem a dokonce kolují řeči v okolí, že jmenovaný byl arcibiskupem pověřen, že provede biřmování školních dětí. Na besedě kněží děkan Nakládal jedině jmenoval dr. Tomáška titulem Jeho milost biskup dr. Tomášek. Také při zahajování ho zvláště vítal tak, že OCT má za to, že v církevních kruzích je nějaké jednání ohledně dr. Tomáška v proudu. Aspoň takovým dojmem to působilo. Mimo toho bylo OCT sděleno, že dr. Tomášek dělá pastoraci v rodinách, ba i posílá dopisy. (...) V obci je snaha několika málo jedinců založit JZD a půjde nyní o to, jak se v této věci projeví správce farnosti a nakolik ten jeho doposud najevo dávaný kladný poměr je upřímně myšlený. (Okresní církevní tajemník, červen 1955)

OCT ve Šternberku na popud náměstka s. Plíhala při rozhovoru s Dr. Tomáškem se tázal, zda by si chtěl podati žádost na Státní úřad pro věci církevní o udělení státního souhlasu k vykonávání funkce světícího biskupa. Jmenovaný prohlásil, že počká, až bude k tomu vyzván svými nadřízenými církevními orgány.
(Okresní církevní tajemník, srpen 1955)

Je velmi iniciativní ve vykonávání svých náboženských povinností, udržuje poměrně stále dosti vysokou návštěvnost kostela. Má značný vliv na místní občany i na funkcionáře. Při návštěvě OCT jest velmi úslužný a projevuje ochotu ke spolupráci. Říká, že se snaží ve svých kázáních působiti na věřící a vést je k poctivosti, pracovitosti a k věrnému plnění všech občanských povinností. Jeho ochota ke spolupráci vyplývá spíš z jakéhosi strachu, aby někde nenarazil, a mohl se nerušeně věnovat šíření náboženské nauky.

Při rozhovoru o mezinárodní situaci i vnitropolitických problémech se projevuje kladně. Ovšem dělá to dojem, že tak činí jen z taktických důvodů. Na poslední besedě byl jako ostatní duchovní po přednesených referátech pasivní, neměl k tomu co říci. Bylo vidět, že se ohlíží na ostatní a také se plně k jejich pasivitě připojuje, zatímco při předešlých besedách velmi hodnotně diskutoval k referátu.
(Okresní církevní tajemník, listopad 1955)

Účastník II. vatikánského koncilu (1962–1965)

Papež sv. Jan XXIII. (1958–1963) se rozhodl uspořádat koncil a naplánoval jeho zahájení na 11. říjen 1962. Jako koncilní otcové byli pozváni všichni biskupové, bohužel nemálo z nich žilo v totalitních a nedemokratických zřízeních a ze strany státu jim byla účast znemožněna. Československo chtělo navenek projevit dobrou vůli a rozhodlo se „někoho“ z biskupů poslat, volba padla na Františka Tomáška. Nastala tak paradoxní situace: Tomášek neměl státní souhlas k výkonu biskupské činnosti v Československu, ale dostal „souhlas“, aby na koncil odjel jako biskup (doma nadále zůstal administrátorem farnosti Moravská Huzová).

Tomáška v Římě nikdo neznal, byl tam prvně od své biskupské konsekrace. Při dalších zasedáních koncilu se však Tomášek do jednání koncilu zapojil aktivně. Účast na koncilu byla pro něj nejen velkým zážitkem, ale i vzpruhou. „Tam jsem viděl zblízka, co znamená una, sancta, catholica et apostolica Ecclesia“ (jedna, svatá, katolická a apoštolská Církev).

Během zasedání na podzim r. 1963 se připojil k diskusi o ekumenické práci. Tomášek zdůraznil velký význam společné modlitby, která „pomáhá zapomenout na minulost a zabraňuje, aby nevznikly nové rozdíly”. Navrhoval zavedení společného Dne pokání na odprošení Boha za hřích proti jednotě církve „i odloučení bratři by mohli být vyzváni k účasti na tomto Dni pokání“.

Během zasedání roku 1963 měl biskup Tomášek ještě třetí příspěvek, opět k otázce jednoty: „Přejeme-li si upřímně sjednocení, musíme zapomenout na to, co bylo (zvláště ve vztahu k pravoslaví), připomínaní minulých truchlivých událostí jednotě jen škodí. Dříve než cokoliv z naší strany podnikneme k jednotě, vyslechněme názor našich odloučených bratří; (...) Při všech diskusích obě strany musí mít za heslo: znát smýšlení druhé strany, přiznat a přijmout vše, co prospívá jednotě. Tento rozhovor je možný na obou stranách“.

Jeho příspěvky vzbudily ohlas, což pro něj znamenalo další intenzivní práci. „Více než kdykoliv jindy zápasím teď s časem. Ozvěna diskusních příspěvků je ve značném světovém okruhu a s tím podstatně stoupla korespondence“.

Třetího zasedání v roce 1964 se opět zúčastnili biskupové Tomášek, Nécsey, Lazík a Pobožný. 28. 9., o svátku sv. Václava, sloužil mši na začátek jednání František Tomášek.

Čtvrtého zasedacího období se Tomášek účastnil již jako biskup – administrátor pražské arcidiecéze. Mezi dosavadní účastníky koncilu z Československa (Lazík, Nécsey, Pobožný) přibyl nově jmenovaný kardinál arcibiskup Josef Beran.

Tomášek zasáhl do diskuze o církvi v dnešním světě a konkrétně o manželství a rodině. Měl se zmínit o finančních a hmotných těžkostech zvláště mladých manželů. Navrhoval vytvoření nějaké mezinárodní organizace, která by mladým manželům poskytla účinnou pomoc. Tomášek se také připojil k návrhu dalších biskupů, aby byl zřízen sekretariát pro sociální záležitosti.

Při jedné cestě na koncil mu v Praze na letišti poničili natržením jeho lehké kožené cestovní tašky. Snažil se najít někoho, kdo by mu je spravil, ale ani v Praze, Olomouci či Brně se nikdo nenašel. Až nakonec farář Macek svěřil opravu sedláři a brašnáři Svobodovi z Hnojic, který ji bez problému a originálně provedl.

Biskup – administrátor pražské arcidiecéze, kardinál, pražský arcibiskup

Od smrti pomocného biskupa Antonína Eltschknera (+1961) nebyl v Čechách a na Moravě ani jediný svobodně působící biskup. Z Říma byl sdělen návrh, aby byl Tomášek jmenován apoštolským administrátorem olomoucké arcidiecéze v případě, že bude vláda souhlasit, vláda to odmítla, ale později souhlasila s jeho jmenováním apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze.

Dosavadní pražský arcibiskup Josef Beran (1888–1969) byl držen v internaci na různých místech, státní moc mu znemožnila vykonávat úřad. Po náročných jednáních bylo rozhodnuto, že arcibiskup Beran opustí vlast, bude mu dovoleno odjet do Říma, kde bude jmenován kardinálem. Odměnou za Beranův odchod do exilu bylo jmenování Františka Tomáška administrátorem pražské arcidiecéze (18. 2. 1965). Tomášek byl v té době vnímán jako kompromisní kandidát, na němž se byla ochotna shodnout vláda a Svatý stolec.

Tomášek pražskou arcidiecézi příliš neznal, do té doby působil výhradně na Moravě, navíc jeho postavení po odchodu Berana také nebylo jednoduché. S Beranem se následně osobně setkal na posledním zasedacím období koncilu (1965). Po Beranově smrti předsedal při zádušní mši svaté v bazilice sv. Petra ve Vatikánu.

27. 6. 1977 bylo zveřejněno jmenování Františka Tomáška kardinálem (1976 jmenován „in pectore“), kardinálský biret obdržel společně s např. Josefem Ratzingrem (pozdější papež Benedikt XVI.). 30. 12 1977 jmenován pražským arcibiskupem.

Za Tomáškem do Prahy jezdily četné návštěvy z Moravy (zvláště z Moravské Huzové, Kelče atd.). Tomášek také sám rád jezdil na Moravu, ale s ohledem na další povinnosti a narůstající věk už to nebylo tak časté. Ale do Moravské Huzové se od r. 1965 už nikdy nepodíval. Zvláště po jmenování kontroverzního Josefa Vrany (1905–1987) r. 1973 biskupem – administrátorem olomoucké arcidiecéze nebyly návštěvy Tomáška na Moravě žádoucí. V roce 1980 mu bylo dovoleno navštívit rodnou Studénku u příležitosti 100 let od konsekrace kostela sv. Bartoloměje.

Do Prahy s Františkem Tomáškem také odešla i maminka, která se mu tak starala nadále o domácnost až do své smrti v červenci 1971, o její smrti se František dozvěděl, když pobýval v Římě. Pohřbena byla v Olomouci. V srpnu 1977 zemřel bratr Bohumil, v září 1980 sestra Zdena a v dubnu 1982 bratr Josef, kterým František přišel o svého posledního žijícího sourozence.

Ve svých 90 letech se r. 1989 dožil pádu komunistické totality a na jaře 1990 návštěvy papeže Jana Pavla II. S ohledem na vysoký věk byla 26. 3. 1991 přijata jeho rezignace na pražský arcibiskupský stolec.

O rok později 4. 8. 1992 zemřel v Praze a 12. 8. 1992 byl pohřben v katedrále sv. Víta v Praze.

V rodné Studénce, v Kelči, na Cyrilometodějské teologické fakultě a na faře v Moravské Huzové mu byly odhaleny pamětní desky s jeho bustou, připomínající místa spjatá s jeho životem.