Na letošní lyžařský kurz jsme vyrazili v silné sestavě - téměř devadesát účastníků odvážely dva autobusy napěchované batohy, taškami, lyžemi, boby a jiným nezbytným náčiním na Soláň do  Horského hotelu Čarták. Letos jsme kromě již tradičních prostor obývali také nově přistavenou část, ještě vonící čerstvým dřevem. 

V době, kdy nebylo u nás ve Studénce po sněhu ani památky, jsme pevně věřili, že na horách se bílé pokrývky dočkáme a vše proběhne dle plánu. Štěstí se na nás usmálo. Několik dní před odjezdem Soláň pokryla dostatečná sněhová vrstva a po příjezdu nás uvítala pohádkově bílá chumelenice. Nedalo nám nevyužít sněhové nadílky a hned po ubytování se vydat prozkoumat sjezdovku a u té příležitosti si užít čerstvé napadlého sněhu.

Druhý den už nás odvážely skibusy na sjezdovku, účastníci kurzu se rozdělili do družstev a trénink mohl začít. Středeční odpoledne jsme nechali lyže odpočívat a místo nich vytáhli boby a lopaty. Někteří využili odpoledne k bobování, jiní se pustili do stavby sněhuláků a jiných originálních výtvorů ze sněhu. 

Večery patřily odpočinku, společným setkáváním spojeným s hrami a zábavou, ale čas se našel i na trochu teorie věnované chování na svahu. Naskytla se nám také možnost zhlédnout dokument, který natočil místní pamětník o historii Soláně, okolí a horského hotelu, který nás již léta tradičně hostí.

Lyžařský kurz byl tradičně zakončen závody ve slalomu se slavnostním vyhlášením vítězů. Na rozloučenou každý dostal malou pozornost a plní zážitků jsme se vraceli domů, kde už autobusy vyhlíželi nedočkaví rodiče, aby přivítali své malé lyžaře.

Karla Dubná

A jak na “lyžák” vzpomínají sedmáci?

V neděli asi kolem osmi jsme vyjeli autobusem na lyžák. Dlouho jsem se bála tam jít, protože jsem lyžovala naposledy ve čtvrté nebo páté třídě, ale měla jsem pocit, že v první. Trochu si říkám, že jsem se nějak dobře vyspala, protože jsem si připadala divně klidně a neustále si říkala, že se na lyžáku aspoň naučím lépe lyžovat.

Autobusem jsme jeli přibližně hodinu. Když jsme tam dorazili, zastavili jsme pod kopcem. Vlastně ani nevím proč. Všechny věci jsme si museli tahat až nahoru k hotelu jménem Čarták. Byla jsem na pokoji s Terkou, Aničkou a další Terkou. Tam jsme se vybalili. Odpoledne jsme šli na procházku a ti, co ještě nelyžovali, se učili lyžovat. Další dny jsme lyžovali, lyžovali a lyžovali. Občas nějaký ten odpolední klid. Jídlo bylo nad mé očekávání. Večer jsme měli různé aktivity. A v pátek jsme se vrátili domů.

Děda se mě pak ptal, kde jsme byli ubytovaní a já jsem odpověděla: ,,Tak to nevím, jmenovalo se to asi na S, asi Soláňka, nebo chata Soláňka”. A taková chata dokonce existuje. Ani nevím, proč jsem to řekla, asi proto, že ten kopec se jmenoval Soláň.

Marie Myšková, 7.A

Jaké vzpomínky si přivezli z “lyžáku” naši osmáci?

Byl to snad největší lyžařský zájezd naší školy, protože se ho zúčastnilo skoro devadesát žáků.

Snídaně - to si mohl každý nabrat, co chtěl. Bylo to super! Obědy byly taky moc dobré, mohli jsme si chodit i přidat a večeře nám taky všem moc chutnaly.

Poslední den lyžování proběhly závody. Den předem jsme si rozdělili startovní čísla. Ráno nám nachystali jakoby slalom, jeli jsme dvě kola po družstvech. Brali jsme to ze srandy, takže jsme si to všichni užili.

Večerní program začínal po večeři. Hráli jsme různé hry, které vymysleli učitelé nebo různé skupiny.

A co se na lyžařském kurzu líbilo čtvrťákům?

Líbilo se mi lyžování.

Bavilo mě  bobování a koulování.

Chutnalo mi jídlo a bavilo mě stavět sněhuláka.

Líbilo se mi, že jsme šli všichni na procházku.

Nakonec byla i super diskotéka!

Líbilo se mi lyžování a nakonec jsem se naučila lépe lyžovat.