„Já to tady miluju,” vykřikla čtvrťačka Oldřiška, když se vydrápala na příjezdovou cestu k chatě Čarták, kde měli čtvrťáci a sedmáci strávit šest dní na lyžařském kurzu. A není se co divit. Zledovatělou Studénku jsme vyměnili za azurové nebe nad Solání a počet aut na parkovišti byl důkazem, že tohle místo si k nedělnímu výletu vybralo množství dalších lidí. 

Podobné hlášky jsme slyšeli od dětí i učitelů celý týden. A protože jsme ještě plní našich společných zážitků, chceme se o ně s vámi podělit. 

„Hej, hej, hej, žraloci jsou nej!” Tento pokřik jste slyšeli, kdykoliv se někde objevilo družstvo Žraloků. Kromě nich se na svazích Kyčerky a Karolínky proháněly ještě skupiny Rockerů, Rohlíků a Skidriperů. Každá se zaměřila na jiné lyžařské dovednosti. Zatímco někteří se učili jezdit na lyžařském pásu a pomalu v pluhu sjížděli mírný svah, jiní se odvážně pouštěli velkými oblouky přes černou sjezdovku, aby na konci kurzu zkoušeli i carvingový oblouk. Často jste pak na sjezdovce slyšeli hlášku: „Ty, jo! Máš dobrej drip!” 

„Paní učitelko, tady se fakt dobře vaří,” svěřil se mi Honza, když spokojeně odcházel z jídelny. Na jídlo přicházeli všichni včas, protože na svahu, po 4 hodinách lyžování, každému rychle vyhládlo. Ví se, že na Čartáku se dávají velké porce a komu by přece jen nestačily, může si přidávat. Během stolování bylo vždy hodně rušno. Někdy až tak, že už to ani věčně usměvavá paní učitelka Kociánová nevydržela. „Ale teď už se opravdu zlobím! A hodně!” Takto hlasitě dávala najevo svou nespokojenost, protože hluk v jídelně místy přesahoval 120 dB, což je hluk srovnatelný se startem menšího dopravního letadla, nebo velmi hlasitého rockového koncertu. Ale co naplat, každý chtěl svým kamarádům sdělit, co všechno se toho dne na sjezdovkách odehrálo. 

„Bolí mě ruka, zadek, hlava,”s takovými a dalšími starostmi se lyžaři svěřovali našemu zdravotnímu anděli Miládce, která jim poskytovala nejen zdravotní, ale i mentální pomoc po náročném lyžování. Často lyžaři na své bolístky zapomínali při pohledu na poloprázdné svahy, které mohli křižovat vždy od 10:00 do 14:00. Odpočívali během polední pauzičky. To se potom obsluha restaurace U Vleku na Karolínce nestačila divit, protože nejčastěji slyšela objednávky: „Hranolky s kečupem, horkou čokoládu se šlehačkou, borůvkový knedlík.” 

K lyžařskému kurzu patří i několik tradičních aktivit, jako je bobování, při kterém tentokrát paní učitelky skoro nedýchaly, protože na mírně zledovatělém svahu boby svištěly jako v bobové dráze. Nikomu nakonec nevadil ani mráz, který nás štípal do tváří. Tradiční je i závod jednotlivých družstev poslední den. Atmosféra byla napjatá, všichni lyžaři se postavili na start trati, kterou jim na míru postavili zkušení trenéři a odvážně se spouštěli dolů ze svahu a kroužili kolem postavených tyčí. Nadšení se přeneslo i na nás dospělé, až se ani paní učitelka Stillerová neudržela a vykřikla: „Dívejte se, to je ale de…!” Myslela tím neopatrného cizího snowboardistu, který nám křižoval naši vytyčenou dráhu. 

„Paní učitelko, paní učitelko, já jsem nikdy nic nevyhrál a teď jsem druhý!” Takhle nadšeně výskal Kryštof, když si odnášel medaili s sebou na pokoj. Po závěrečné diskotéce, židličkové a partiích Bangu odcházeli všichni spokojeně do svých postelí. Jen někteří sedmáci si lehce povzdechli: „Tohle je náš poslední lyžák.” Lyžák možná ano, ale vím, že nejvíc všechny instruktory potěší, když čtvrťáci a sedmáci nepřestanou lyžovat a budou směle brázdit zasněžené sjezdovky. 

Marcela Svatošová